Na černou duši démoni útočí, 
nemám sílu bránit se, koukat se do očí,
ostrýma zubama cupují na cáry,
odhazují do dáli, odhazují do dáli.

Ve světě zatuchlém hodnoty padají,
křiváci úklady lehko své utají,
důvěra váží se četností zrad,
co musí se stát, co musí se stát?

Enrgie pomalu z těla se ztrácí,
strom života vítr z kořenů vyvrací,
pod nohou mina na které musím stát,
já nesmím se bát, nesmím se bát.

Tělo jako prostá schrána bez duše,
brání se té ducha poruše,
premýšlím jak dlouho ješte vydržím tu stát,
Já musím se prát, musím se prát.

Naplněn bolestí pomalu zvyknu si,
co kdysi bolelo dneska už nemusí,
do nového boje mi bude marš hrát,
chce se mi smát, proč chce se mi smát?

tak jako bájný pták plamenem zcelený,
ovážu rány své, navenek bez změny,
vyrážím bojovat s čím jsem se bál,
tak bojuji dál, já bojuji dál...