Lístky se vzkazem snáší se noční ulicí,

na zem padají, pak rozmoknou a mizejí,

úsvit zamyká smutek za bránu s petlicí,

slzy pod maskou se schovají.

Němé výkřiky rozlétnou se do ticha

z oken pokojů, které jen tíseň obývá,

růže, cos mi dal, uvadá a usychá,

krásu každým dnem víc pozbývá.

Čekám.

Čekám,

kroky tvé, že uslyším,

že ve dveřích se objevíš.

Čekám.

Čekám,

dotek tvůj, tvé obětí,

že ústa tvá mě políbí,

jak dřív mě políbí.

Lístky se vzkazem snáší se noční ulicí,

na zem padají, pak rozmoknou a mizejí,

město – bledý kraj v pěně dní se topící,

co duší pohltí, kolik jen snů a nadějí!

Čekám.

Čekám,

kroky tvé, že uslyším,

že ve dveřích se objevíš.

Čekám.

Čekám,

dotek tvůj, tvé obětí,

že ruce tvé mě pohladí,

jak dřív mě pohladí.

Čekám.

Čekám,

kroky tvé, že uslyším,

že ve dveřích se objevíš.

Čekám, čekám, čekám, čekám, čekám.

Čekám,

dotek tvůj, tvé obětí,

že ruce tvé mě pohladí,

jak dřív mě pohladí.

Jak dřív, mě pohladí.