Sako v barvě noci, večerní Prahy král,

míří ke mně s výrazem šelmy.

Asi jenom čert ví, kde se tam vzal.

A prý:

„Drž se mě, dítě, než město sní tě, celou tě stráví!

Láká tě zdáli, světly tě pálí, svý o tom já vím!“

Vedle mě hned kráčí a kufry chce brát,

holka ze vsi, ta jenom kouká,

na sebe řeč stáčí, s ním nemusím prý se bát.

„Drž se mě dítě, než město sní tě, spolkne i s kůží.

Zamávám kordem, budu tvým lordem a ty mou růží.“

Žár očí a smích, noc plná velkých gest.

Ví, jak zlákat tu, co dá se snadno svést.

„Drž se mě, dítě, než město sní tě, udusí hrůzou!

Buď mojí kráskou, jedinou láskou, nádhernou můzou!“

Rovnou u mě bydlí, v mý posteli spí,

práci viděl možná tak zdálky,

nehne ani židlí, vždyť k dílu, jak ví,

jsem já.

Hřeju mu párky, kupuju dárky, hloupá až hrůza,

on sklenkou cinká, celý den spinká, ať pracuje lůza.

Sáčko dávám cestou do čistírny prát.

Láhve sbírám a jen tiše vynesu.

Ať nevzbudím pána, pitomá nána pro něho šílí,

on jenom „páčko, vyzvedni sáčko!“ (a) k městu zas pílí.

Sám se svým sáčkem házej si fráčkem a já se loučím.

Adios, dítě, město, ať sní tě, celého stráví, stráví, stráví!