Intro – šeptem, vzdálené tikání]

 

Ve městě, kde hodiny

zapomněly čas,

zůstává jen ticho

a stín, který zná nás.

 

[Sloka 1]

 

Lidé vstávají ze stínů,

v ulicích bez jmen,

v kapsách nosí úlomky

všech svých ztracených dnů.

 

Výlohy dál svítí,

jen nikdo neví proč,

za sklem spí věci,

co přežily svou noc.

 

Na nádraží vlaky

odvážejí prázdný svět,

každý hledá cestu zpátky,

kam už není možné jet.

 

[Pre-chorus]

 

A v domech stále někdo volá,

hlas se ztrácí v kamení.

Každé ráno čeká u oken,

že se minulost probudí.

 

[Refrén]

 

Hodiny bez času,

srdce bez hlasu,

město, co zapomnělo žít.

 

Hledáme své tváře

v rozbitém kalendáři,

hledáme, co nejde vrátit zpět.

 

A pod černou hladinou

čas dál teče tmou,

jen jedno tiknutí

nám připomíná,

že jsme tu byli.

 

[Sloka 2]

 

V domě, kde se usadil prach,

se dveře otevírají,

jako by se někdo vracel,

koho dávno nečekají.

 

Na schodech leží světlo,

co zapomnělo spát,

na půdě zpívá skřivan,

i když není proč vstávat.

 

Na stole chladne šálek,

v němž čas už dávno stál,

a židle naproti si

tvou tvář nepamatuje dál.

 

[Pre-chorus]

 

A vítr obrací stránky

knih, co nikdo nedočetl.

V každém slově zůstává

to, co nikdy neodletělo.

 

[Refrén]

 

Hodiny bez času,

srdce bez hlasu,

město, co zapomnělo žít.

 

Hledáme své tváře

v rozbitém kalendáři,

hledáme, co nejde vrátit zpět.

 

A pod černou hladinou

čas dál teče tmou,

jen jedno tiknutí

nám připomíná,

že jsme tu byli.

 

[Sloka 3 – pomaleji, hlubší hlas]

 

Řeka nezná svoje jméno,

nese světla, nese stín,

tváře těch, co odešli,

a už neznají cestu zpět.

 

Na hladině plují roky,

každý jiný, každý sám,

a já stojím pod tím mostem,

čekám, co mi řekne proud.

 

Místo slov jen hodiny,

bez ručiček, bez nadějí,

pomalu se potápějí

tam, kde sny už nedospějí.

 

A řeka teče dál,

jako by nic neztratila.

Jako by v jejích vodách

žádná duše nebyla.

 

[Bridge – hudba postupně graduje]

 

Déšť smývá naše jména,

černý inkoust stéká tmou.

V prázdném patře světlo plane,

ale nikdo není v něm.

 

V kapse kabátu je klíč,

studený jak kámen v zemi.

Které dveře otevírá,

když už nikdo nečeká?

 

A když všechny hlasy umlknou,

když se ztratí poslední sen,

uslyšíš pod městem něco,

co tu zůstalo i bez nás.

 

[Závěrečný refrén – mohutně, potom postupně utichá]

 

Hodiny bez času,

srdce bez hlasu,

město, co zapomnělo žít.

 

Hledáme své tváře

v rozbitém kalendáři,

hledáme, co nejde vrátit zpět.

 

A pod černou hladinou

čas dál teče tmou,

jen jedno tiknutí

nám připomíná…

 

Že jsme tu byli.

 

Že jsme tu byli.

 

[Outro – téměř úplné ticho]

 

Ve městě, kde hodiny

zapomněly čas…

 

se ozve jedno tiknutí.

 

A pak už nic.