Našla jsem hvězdičku, ležela schoulená,

v prachu a prázdnotě, ten skrýval jí ramena,

v rukou si svírala pár nočních kamínků,

zbyly jí z oblohy, z uhaslých plamínků.

Když padala, plakala nad krutým osudem,

bez světla souhvězdí, šťastní prý nebudem´,

nebudem´ úplní, začneme rezivět,

té malé hvězdičce, chtěla bych vyprávět.

O lásce, o něze, o větě

která nás tak často držívá na světě.

O smutku, bolesti, trápení

o touze uvidět zazářit nebeské znamení.

Z hvězdného prachu, co hvězdička pozbyla,

maluju peříčka, vyrobím anděla,

co by jí na křídlech, zpátky zas vynesl,

dřív než by plamínek v očích jí uhasl.

K nebi zas nahoru budeme pohlížet,

s nadějí v anděla nad hvězdou dohlížet,

aby ji donesl šťastnou a v pořádku,

budeme znovu jí vyprávět pohádku.

O lásce, o něze, o větě

která nás tak často držívá na světě.

O smutku, bolesti, trápení

o znovu zářícím na nebi znamení.