Čtyři stěny, tvá vůně a vzpomínky. Slunce za okny probouzí se do jara a já musím přijmout mrazivé citové podmínky. Dozorce mé cely jsi ty a stále nepřicházíš. Chléb i voda dochází mi, cela je temná a mučivá, ale to ty přece víš. Splést ze vzpomínek a z lásky k tobě dlouhý provaz, díky kterému o útěk se pokusím, překonat ten hluboký pod oknem smutku sráz, utéct k tobě dříve než se nadobro udusím. To jediné mi zbylo a já vše investoval do téhle naděje. Až tohle se mi podaří, teprv poté mé srdce opět životem okřeje. Proč nepustí mě na podmínku, proč soudce věří tomu komplotu. Proč nevezme v potaz mou zmínku, že já těžce zamiloval se do tvého životu. Můj zločin byl omyl. Omyl způsobený amnézií, kterou jsem v sobě dávno zabil a svou lásku k tobě nezničitelně v sobě zpevnil.