Fousatina, která zachycuje mý náctiletý důmání nad tím, jaký by to bylo, kdyby si maličkatej zajíček v lese, v té nádherné panenské přírodě, kde všechno okolo je v takové klidné harmonii, chroupal nějaké to své býlí, a nevědomky by i s tím býlím schroupnul i takovej bílej prášek, co se někomu usypl z pytlíku, když si šel do lesa zaběhat na houby. Ten jeho pocit, jak se najednou všechno okolo něj rozlaďuje a spomaluje, že slyší houkání sovy, co ho chce slupnout, všude se stmívá a jemu dochází čas, strááášně pomalu dává ty nohy na ramena, chytá ten dech do malejch zaječích plic a pak najednou PAF!  vyletí jak střela a letí tím náhle nevlídným borčusem, kterého s v lese předtim ani nevšiml, chroští, suché větve, mědved, všechno z cesty, zajda po piku zdrhá.