Padá sníh, jdeš bílou ulicí,

v tvých očích má barvu zářící,

za tebou se vleče těžký stín.

Padá sníh, jde bílou ulicí,

v jeho očích má barvu zářící,

před ním se vznáší  růženín.

Oči si zakrýváš dlaněmi,

upadáš do říše sladkých snů.

Touha tvá je pokrytá slzami,

nevnímáš sílu běžných dnů.

Nebaví tě žít, chceš jen dlouze snít,

noci krátký jsou.

Mysl bez hranic, dává ti víc,

než jeho lásky proud.

Vítr ve větvích odnesl tvůj smích,

tam, kde není on.

Slunce nad hlavou,

hledáš duši svou,

bojíš se odejít.

Otevřeš oči a vidíš hvězdný prach,

padat na tvou vrásčitou tvář.

Už nechceš mít ten palčivý strach,

být jen dalších dnů tichý čtenář

V korunách stromů ptáci zpívají,

ty píšeš novou kapitolu.

Přichází jaro a nese naději,

odcházíš od špinavého stolu.

Chceš zas znovu žít, nejen dlouze snít,

noci chladný jsou.

Mysl bez hranic, ztrácíš se víc,

musíš zpět procitnout.

Vítr ve větvích vrací ti tvůj smích,

tam, kde není on.

Slunce nad hlavou,

našlas duši svou,

musíš už odejít.