Mluví na mě nějakej hlas přede mnou, ale nikdo tam neni

Ohlížim se, co je todle za srandičky, to sem z toho Lenin

I když pořád nikoho nevidím, ten hlas mluví a povidá a řeční

Je to asi jenom výplod mojí hlavy, ten neviditelnej výtečník?

Tak to asi těžko, kámo, dyk já ho slyším taky

Dokonce není sám, já sama slyšim aspoň dva bubáky

Sou to ňáký dva, skrze který je vidět všechno kolem

Můžou bejt klidně prťavý nebo velký jako Golem

Já je vůbec nevidím! No a jak bys je moh vidět?

Dyk sou úplně průhledný, můžeš je jenom slyšet prdět

A taky cejtit, že jo? Jó cejtit je můžeš, jak smrděj

Voni prej ale prděj málo, nebo alespoň to tvrděj

V zrcadle sám se nevidí ani nikoho ze svých lidí

Když dva takový dotknou se, tak zařvou hrůzou, leknou se

Někdy se lekne až tolik, že pustí bobků několik

Ty bobky vidim z povzdálí, jak padaj, jak se kutálí

Jak tyhle lidi vypadaj, když jim všechny zuby vypadaj

Vypadaj stejně, nejsou vidět, nemusej se za nic stydět

Oni jsou pořád fešáci, akorát sou z nich šišláci

Když spolu slavěj výročí, nemůžou si koukat do očí