Kolik toho člověk dokáže ještě snést?
Kolik cizí špíny v sobě musím nést?
Děsí mě stárnout, děsí mě každé ráno,
když v zrcadle vidím, co ze mě zbylo.
Cítím, jak slábnu, i když se tvářím pevně,
všechny ty rány mě pomalu vedou ke dnu.
Hlava mi hoří, tělo už odmítá boj,
vlastní mysl je ten největší nepřítel a stroj.

Vypisuju bolest, co se v řádcích ztrácí,
každá moje věta se jak ozvěna vrací...
(v ozvěně vrací)

Tohle je ta tíha, co mě nenechá spát!
Tohle je ta maska, co ji světu musím dát!
Tohle jsou ty rány, co se nikdy nehojí,
když stojím sama proti sobě v nekonečným souboji!

Zase někdo další, v kom jsem se spletla,
hledala jsem ruku, našla kousek pekla.
Nechtěla jsem lhát, už od dětství jsem přímá,
ale tenhle svět jenom slabosti vnímá.
Spoustu věcí vytěsňuju, radši nepamatuju,
o každým hezkým slovu dneska pochybuju.
Mám strach otevřít srdce, znova někoho mít,
protože vím, že ten pád bych už nemusela přežít.
(nemusela přežít)

Tohle prázdno v hlavě, mlha, co mě dusí,
každý další nádech jenom hořce chutná.
Chtěla bych zapomenout na to, jak to bolí,
všechna ta slova jsou zbytečná a smutná.
Ztratila jsem klíč k tomu, kým jsem kdysi byla,
jako bych svůj vlastní život jenom z dálky žila.

Proč si nedokážu svýho života vážit,
když vím, jak bolí se o kousek štěstí snažit!
Bojím se chvíle, kdy mě ta touha zlomí,
kdy se mé svědomí v černé vlně utopí.
Ruka se mi třese, ale píšu dál a přesně,
zajímá mě, kolik toho moje duše snese!
(kolik ještě snese?!)

Tohle je ta tíha, co mě nenechá spát!
Tohle je ta maska, co ji světu musím dát!
Tohle jsou ty rány, co se nikdy nehojí,
když stojím sama proti sobě v nekonečným souboji!
Tohle jsem já...
bez příkras a bez lží.
Rozbitý obraz,
co sotva na zdi drží.
Své démony jsem vypsala,
celou tu tíhu jsem vám tu nechala.
Teď je tu ticho...
a já v něm zůstávám sama.